Zateplení budov

Veřejností kolují o zateplování, úsporách energie a věcech souvisejících „zaručené“ informace, ovlivňující naše rozhodování, které však často patří spíše mezi mýty a pověry. Některé jsou zcela chybné, jiné jsou platné pouze z části. Polopravdy jsou přitom nejbezpečnější – mají dobrý základ.

„Zateplením domů se zvyšuje riziko kondenzace vodní páry a vzniku plísní…“

Při vnějším zateplení je skutečnost právě opačná, kondenzace vodní páry uvnitř konstrukce se výrazně snižuje nebo se zcela odstraní. Teplota na vnitřním povrchu obvodových stěn se zvyšuje. Objektivně je tedy snižováno riziko kondenzace vodní páry a vznik plísní. Pokud při vnějším zateplení dojde přece jen ke vzniku plísní, pak je to navzdory příznivému působení vnějšího zateplení v důsledku jiných zhoršených podmínek, obvykle kvůli většímu utěsnění spár oken a dveří nebo při nesprávném návrhu či chybném provedení zateplení.

„Zateplením se konstrukce příliš uzavře a nedýchá…“

Tvrzení opět neplatí pro vnější zateplení, které v zimním období skutečně poněkud potlačí téměř zanedbatelný prostup vzduchu obvodovými konstrukcemi (více než 95 % výměny vzduchu však zajišťují spáry a technologická zařízení jako ventilátory a digestoře). Vnitřní vrstvy konstrukce však nadále reagují na proměny vlhkosti vnitřního vzduchu, pohlcují vlhkost a vysychají - konstrukce "dýchá". Při vnitřním použití tepelně izolačních omítek zůstává schopnost "dýchání" konstrukce zachována.

„Pěnový polystyrén v konstrukcích po čase mizí…“

Tato pověra vznikla v době počátků užívání tohoto izolačního materiálu jako důsledek prohřešků vůči jeho užitným vlastnostem. Pěnový polystyrén neodolává teplotám trvale nad 70 °C ani působení organických rozpouštědel. Proto použití pěnového polystyrénu pod tmavé opakní sklo v prvních typech meziokenních vložek, stejně jako lepení hydroizolací na tento materiál hmotami s organickými rozpouštědly, mělo za následek již zmíněné „mizení“ pěnového polystyrénu. V nedávné historii mělo obdobné důsledky přílišné zvýšení teplot při proteplování železobetonových panelů s pěnovým polystyrénem spolu s užíváním nevhodných odformovacích prostředků na bočnice ocelových forem panelů. K dílčí likvidaci pěnového polystyrénu tak došlo ve velmi krátkém časovém úseku výroby obvodových panelů, po jejich zabudování do paneláků se s pěnovým polystyrénem již nic nedělo. Při následných kontrolách však byl zjištěn chybějící pěnový polystyren a laicky se konstatovalo výše uvedené heslo. Platí tedy zásada - chováme-li se k pěnovému polystyrenu slušně, je jeho životnost srovnatelná s životností ostatních materiálů stavby. V současné době používaný pěnový polystyren má odlišné vlastnosti, než dříve běžný obalový, má vyšší tepelnou odolnost, je pevnější, tvarově stabilizovaný a je samozhášivý.

„Nejlevnější zateplení získáme z nejlevnějších součástí různých systémů...“

Tvrzení velmi problematické. Každý zateplovací systém má vyvíjené a odzkoušené optimální spolupůsobení všech svých složek. Uvedenou neregulérní kombinací získáme jakousi imitaci, která však nemá vlastnosti odzkoušené, a tudíž ani výrobcem garantované. Nejrizikovijší je zde životnost takto získaných „systémů“ a jejich stálobarevnost. Nízká investice zaplacená kratší životností není nejlevnějším řešením.

„Okny utíká nejvíce tepla. Proto je lepší vyměnit okna než zateplit stěny…“

Toto tvrzení je přinejmenším nepřesné, i když má správný základ. Okny skutečně utíká více tepelné energie. Díváme-li se na problém ryze energeticky, pak bychom se skutečně měli soustředit v první řadě na zdroj největších možných úspor - a to jsou okna. Jiný je ovšem pohled ekonomicko-energetický, blízký většině investorů. Zde sledujeme návratnost finančních prostředků nebo investiční náklad na ušetřenou jednotku energie (obvykle Kč na 1 GJ za rok). A v tomto druhém případě se výměna oken za nová s lepšími izolačními vlastnostmi řadí obvykle až na jedno z posledních míst energetických úprav - touto cestou ušetřená energie je poměrně drahá. Zateplení stěn je výhodnější.

„Zateplením lze sanovat vlhké domy...“

Toto tvrzení je příliš obecné na to, aby bylo pravdivé. Svědčí o nepochopení základních principů technologie zateplování. Zateplením obvodových stěn lze docílit snížení či odstranění kondenzace vodní páry uvnitř a na vnitřním povrchu konstrukce, pokud k ní u původní konstrukce docházelo, neodstraňují se tím však ostatní příčiny vlhkosti stavebních konstrukcí. Vlhkost domu získaná vzlínáním zemní vlhkosti nebo zatékáním je naopak důvodem, proč zateplení pozdržet nejen do doby, než je odstraněna příčina vlhkosti, ale než poté klesne vlhkost v konstrukci k úrovni praktické vlhkosti stavebního materiálu. Teprve poté můžeme konstrukci zateplit, aniž bychom se museli obávat zhoršení vlhkostního stavu konstrukce.

(úryvek z publikace: Jiří Šála Zateplování budov, Grada Publishing, spol. s r. o., Praha 2000)